Slyšel jsem už mnohé - historky o yosemitském vápně, o dolomitské žule a jiné gégle. Pískovec na Vysočině - to taky dost závání básnickým oxymorónem, co? Ba ne, vězte, že se tu nějaké to vertikální pískoviště opravdu nachází.
Nemám na mysli chrudimskou Stránskou skálu - Škrovád, líheň legendárních pískařů. Řeč bude o nedaleké přírodní rezervaci Toulovcovy maštale, kousek od obce Budislav severovýchodně od Poličky.Kdysi jsem ve zdejších borech běhával jak cvičená krůta a ani ve snu mě nenapadlo popolézat po zvětralém pískovci v jemných roklích - ráji trempů a nenápadných bivaků. Při náhodném školním výletě, pamatuji si jak by to bylo včera, jsem v nějaké místní vesnici brousil botasky na rozlehlém nevysokém balvanisku a náramně mě to bavilo. Přihlížející spolužačky to samosebou pěkně sralo a nudilo. Ale to vše už je pár desítek let zpátky.
A dnes? To by v tom byl čert abych se na tyto všelijaké mazačinky nepodíval oken nezkušeného pískomila. Kraj je tady vskutku stvořený pro rodinné výlety na houby nebo cyklorekreace s přáteli. V nejhezčí vesnici regionu, v Budislavi mají skvělé zázemí v podobě hospůdky "Nad Skalou", kde se můžete pomazlit s domácími specialitami jak hrdlo ráčí. Za vesnicí rybníky přímo vybízí ke koupeli v parných dnech a kde štěstí tak zbývá snad jediné, trochu protáhnout lajdáky na skalních prolézkách.
A nemusíte chodit daleko, samotná hospůdka stojí na nevýrazném 70m dlouhém skalním útvaru "Zámeček", který je tak trochu odtěžený, ale v sousedství přilepených baráčků najdete jeden převislý highboal a 10m rajbák, který lze nastoupit pouze boulderem přes dílnu místního chachara. Vtipné je i to, že se zde staví z evropských peněz hotel u kterého jsou k připraveny dvě umělé lezecké cesty. To bych zde opravdu nečekal. Nepřehlédnutelnou stavbou je moderní ekumenický kostel Boží lásky pod nímž na skalních stupních místní omladina hledá smysl života v požívání a užívání si při výhledu skrze skalní okno na protější skalní ostroh - Velké Hradisko.
A k tomu něco ze starých pověstí: Jedničkáři jistě ví, že Slované táhli do Čech dvěma proudy, jeden vedl praotec Čech, který zakempoval na hoře Říp a druhý vladyka Lech, kterej to zapíchl u Kuřimi o čemž svědčí Lechův kámen. Ale pozor, paní učitelka zapomněla zdůraznt, že zde ještě jeden proud vedl vladyka Pech!, který si to namiříl kam? Ano, na Velké Hradisko o kterém jsem mluvil výše. Kluci si posílali kouřové signály a věřte nebo ne právě odtud se přejalo zlidovělé rčení "to je teda Pech". Abych měl alibi, že nešířím bloudy, níže si vše můžete přečíst na informačním buletinu z Budislavy.
Z lezeckého hlediska je pešek, že Velké Hradisko je obestavěné soukromými zahrádkami a baráčky usedlíků a tak se spíše pokocháte pohledem z vrcholu Hradiska na luhy a háje, než abyste proklínali obtíže místních vertikál. Škoda.
Abych nezapomněl, tak na louce před Hradiskem se rozvaluje ještě Malé Hradisko (fotka výše) - takový lívanec, nebo spíše táhlé pískovcové lejno, skýtající paletu problémů pro lezecké troškaře. Vše je předneseno na rovném podnose s dobrým travnatým podkladem. Kluci Straníci zde byli škodit také: http://martinstranik.blogspot.cz/2009/04/tajna-oblast.html
Tak už víte konečně kam vyrazit s dětmi na dovolenou? Potu zdar! Čaj
...takovými a mnohem barvitějšími názvy bývá nazýván druh pohybu ve škvírách velikosti alá chytrá horákyně: ani spára, ani komín. Prostě šeredně pitomý rozměr v případě, že ždímáš milimetrové škrabky na okraji hladké spáry a horečnatě přemýšlíš jak se nacpat do spáry, do které se sakra nevejdeš a rychle ti dochází síly a kůže na kotníku. Často zbývá jen zaskřehotat na jističe...nepovoluj, povoluji já.
V dnešní době se lezení vnímá jako lehké osahávání hladké skály co nejmenší plochou těla, dotyky pouze konečky prstů a centimetrem podrážky svých bot. Tento elegantní styl lezení však neumožňuje lezci být v opravdovém kontaktu se skalnatou masou, její hrubou chladnou odtažitostí. Procítit si ten živel jak když tě pohltí při surfování vlny.
Oproti tomu lezení širočin jde na dřeň, je to lezecké veslování při kterém se ukáže kdo z lezců má odvahu bojovat se skálou v místech, kde se jde na krev...silné prsty tu moc nepomůžou, často právě ta jediná lezci vytrénovaná tělesná partie, to želízko v ohni. Hrstka širočinových čarodějů se dokáže pohybovat v těchto terénech ladně, elegantně, jakoby bez námahy, ti zbývající si každopádně projdou křestem ohně v několika desítkách spár než zjistí, že úspěch závisí naprosto na zvládnuté technice. Je sice kolem nás mnoho povolaných a málo vyvolených pískomilů, ale žádný spárař nikdy jen takz nebe nespadl. .
Izolovaným tréninkem můžeš zvyšovat své lezecké schopnosti (vytrvalost, sílu...) ale bez praxe si sotva osvojíš spárové dovednosti. Staří pískaří třeba lezli kdejakou spáru od země pěkně pět metrů nahoru a zpátky. Nejsme však v Yosemitech a nejištěnost spár na popularitě nepřidá, ovšem potrénovat někde na okrajovce s horním ostuda není. Když prodřeš hodně kůže a oblečení, tak tě bude po zásluze čekat potěšení při lezení těch nejhezčích linií které nejsou pro každého. A komplexnost dělá lezce opravdovým lezcem.
Zkuste to!
Znám historky o tom jak se sebevědomý bejk v Ádru v elasťákách a bez trika svezl ve vláčku za zkušenými pískaři v olepené flanelové košili a manšestrákách. Na věži však už neměl make up filmových hvězd ale vizáž Zilvara z chudobince skříženého se Střihorukým Edwardem.
Co z toho plyne za ponaučení? Kolena, prdel, lokty je lépe míti zakryté odolným materiálem. Mikina by se neměla moc shrnovat na rukávech, (proto košile s knoflíky). Plátěné kalhoty tě taky dlouho ve spáře nezahřejí, (proto manšestráky, řeznické kalhoty z hrubé bavlny). Podrážky při lezení mizí jak pěna z piva, tak zkuste spíše tvrdší gumu, nemějte v botě ohnuté prsty a hodí se mít ochráněný kotník (hádinky, kotníkové lezečky).
A nějaké triky do techniky?
Když pominu čelní útok nebo nůžky ( střídavé přepadávání na páku levou a pravou nataženou rukou nebo současný posun nůžek), což je vyšší dívčí styl, tak při lezení širočin jsou k mání 3 základní techniky:
1) Dvojžába, žábopěst nebo dvojpěst - na první pohled to je slepá ulička: Tož držím se jak ďas, přitáhnu se a nemožu sa pustiť bo bych jebl, čo včil? Řešení bývá často vysoké koleno vnitřní nohy ve spáře: pokud se vám podaří nacpat pokrčené koleno vysoko do spáry, natočit jej lehce dovnitř a tlačit zároveň patou-špičkou dané nohy do protilehlých stěn spáry, tak můžete tleskat rukama jak potroublí a možná nespadnete. Když to nejde, tak je lepší tuto techniku používat v položených širočinách, kde člověk stojí na nohách. Je to také často jediný způsob jak zdolat výlez do převislého zúžení - obecně oblíbenou taškařici.
2) Páka - Nejpoužívanější technika lezení širočin. Hodí se ze země zrekognoskovat terén jakou rukou vlezu do spáry, ale to je jen o zkušenostech. (Hodí se brát ostrou hranu na odtlak volnou rukou). Vnitřní rukou se opřeš dlaní o protilehlou stěnu, loket a případně rameno zapíráš proti dlani. (viz.obr.) Častá chyba bývá, že lezci provádí náznak hajlování a mají paži výše než rameno - je více košér když paže směřuje lehce dolů. Dále člověku ulehčí nalehnutí lehce dozadu, aby se nadloktí zapáčilo o okraj spáry - využíváš páky k nevysiluješ se. Druhá ruka se zapírá o okraj spáry na bekend nebo bere chyty.
Ačkoli se to nemusí zdát, tak ruce vykonávají pouze přidržovací funkci. Dokud se člověk nenaučí lézt nohama, bude dřít jak zavalený horník. Vnitřní noha bývá buď zaseklá kolenem nebo špičkou-patou o stěny a druhá stojí nejlépe na kraji spáry napříč za pomocí špičky a paty. Zde dělají začínající největší chybu - mají vnitřní nohu moc vysoko pokrčenou - nevejde se jim pod ni vnější noha na kraj, protože mají pocit náklonu ven a tak šmejdí volnou nohou ve stěně bokem od spáry. Zde ale pokaždé nejsou pomocné stupy a tak zejména v ádru zapláčou nad výdělkem. Řešení je nedávat vnitřní nohu tak vysoko, hned pod ni stát vnější nohou a po malých! krocích se pomalu posunovat. Zpravidla problémy přestanou, když jsou obě nohy ve spáře - i tak se pozná dobrý spárař.
Co to má to děvče v ruce? Povříslo?
3) Klíč - občas rozměr spáry dovolí vytrčit ohnutý loket do spáry a zapřít se jak když imituješ tanec kuřátek. Záhadně se tak zasekněš a můžeš odpočinout, použitelná je tato technika, když se širočina mění ve véčkový kout. Víc vám k tomu bohudík neřeknu. Dva klíče proti sobě jsem už taky viděl, ale zatím jsem se ještě nepokoušel uškrtit přímo v cestě, tak snad přístě.
A tak všelijak ledasjak nápodobně. Tajné techniky "na Slépu" kdy se využívá k pohybu vzhůru energie stahovaných tepláků, zakládání helmy jako jištění a tréninkové lezení jen v trenýrkách aby se člověk naučil citu, to vše vám prozradím za panáka až v hospodě v Ádru. Tak příští týden horeháj! Čaj
Sobotní oslava spojení našich dvou kamarádů vyřešila dilema kam vyrazit na písky. Nikam. Ale aby sebranka dostala, to co si přála a stihli jsme i svatební hostinu, tak jednomyslně vyrážíme směrem Chřiby. Ideální teplota na lezení po opocených oblinách +30°C = kůže dostane po prdélce.
Osm odvážných osadníků námořníkovy bárky bylo vyloženo na nevelkém parkovišti severně od Osvětiman. V plné polní se vyrazilo do tmy. Kudy, to věděl mlhavě jen režisér. Po útrpné cestě hustým mlázím v kopcovitém terénu, ponořeni po kotníky v sypkém listí jsme zjistili jak Sokratés, že nic nevíme. Naloženi jak Škoda Favorit na jaře 1990 cestou do Chorvatska, funíme do kopce neznámo kam.
Režísér zmizel do tmy a nechal zbytek trempské osady u malého skalního ostrohu. Když naděje pomalu mizela spolu s konzumním vínem, znenadání se však po pár minutách vrátil se slibem blízkého shledání s mýtickou planinou posetou vysokými buky, nevysokými balvany a výhledem na mohutný hrad Buchlov. Po uvítání přírody prostřednictvím nezřízené zahálky u ohně při opékání buřtíků a koštováním nemalého množství alkoholických laskomin, jsme usnuli jak Budulínci.
Ranní paprsky vytahovali nekompromisně poslední ospalce z peřin k připravenému ohni u malé jeskyňky. Zprvu rozpačitě všichni sledovali jednoho šílence, který se jal osahávat třímetrové kamenné mazlíky. Slova plná radosti a opojení zněla jejich uším podezřele jak dabing v laciném nízko pudovém filmu.
Pomalu se však nechávali zlákat k šaškování okolo kamenů a po kamenech. Přirozeně, bez matrací, v batozích všichni měli pouze lana, sedáky a karabiny kvůli tréninku do Tater. Tajtrdlíci.
Co na nás čekalo?
První výzvou byl oblinový traverz na jeskyňkou, který zle protáhl pektorály a přední delty při drzení krásně nasluněných oblin... (D - 6B)
...dva parádní SD horizontální mantly na Talíř za 5C a 6A... (A,B)
...traverz zpět (zprava doleva) byl asi největší třešničkou na dortu... (6C+) (E)
...na Kalich vedou skvělé bouldery, ve kterých najdete unikátní krokové sekvence, které by jako z oka vypadly Fontáčovským kamarádům... (F- 6A+)
...plazimušky (6A) a nabírání skrytých lopat s nohama na tření(5C)... (G,H)
...a nějaké nedolezené altetické průtlaky (7A)...(I)
Pro švandlíky je zde plno rajbáků na lezení bez rukou, přeskok za 3 z Kalichu na Talíř a jeden tajný trik, který se rejža naučil od svého vzoru JD a šeredně tím oslnil jedinou jitrnicu výpravy.
Ve stráni pár mentrů níže je taky pár poznamenaných kamínků, ale dobrého pomálu, tak já se loučím kemoši. Č.
PS: Info o oblasti najdete ve starších článcích, bohudík si cestu musíte najít sami ať máte radost z tohoto krásného místa zaslouženou. Názvy boulderů záměrně neuvádím, protože se jedná o oblast lokálního významu, nemá cenu sem jezdit kvůli sbírání skalpů ani kvůli číslům. Obtížnost u boulderů je čistě orientační.
Je zajímavé, že v padesátých letech 20.století se ve vydavatelství Rudého práva ÚV KSČ podařila vytisknout publikace, která by nebyla vyloženě rudě agitační a která je překvapivě čtivá aniž by měl člověk pocit, že se účastní lampionového průvodu.
Josef Štyrsa se pokusil povyprávět pohnutý příběh legendárního lezce z oblasti Českého Ráje, který se výrazně zapsal do historie pískovcového lezení v České Republice, Joska Smítky. Štyrsa rozmlouval po smrti Smítky s jeho spoluvězni, pozůstalou rodinou a v neposlední řadě i s jeho kamarády ze skal, kterým se podařilo přežít 2.SV a zaznamenal tak syrový příběh plný odvahy a nebezpečí.
"Josef Smitko (-27.3.1945) Legendární horolezec z Českého ráje, vynikal pískařskou technikou a čistotou lezení. Nejmladší muž v ČSR, který získal pilotní diplom v akci „1000 pilotů republice“. Přelezl nejtěžší německé výstupy a vyměnil staré kruhy v cestách, poté přidal těžší přelezy na mnoho věží. Odmítl nastoupit na nucené práce a schovával se ve skalách s dalšími horolezci, popraven v Terezíně 27.3.1945."*wiki
Už v předmluvě autor, že se nejedná o černobílý příběh zabitého odbojáře. Smítkova svéráznost a rozpolcenost je tu dána na odiv bez nijakých příkras. Joska nebyl Mirek Dušín, Julius Fučík ani Bernt Arnold. Jeho zarputilost byla znát na skalách, kde v dobách konopných lan a hasičských karabin se nebál lézt na hranici svých možnost,často pokoušel váhy štěstěny a rozšiřoval hranice lezeckých obtíží až do stupňů VIIc...(klasifikace byla dřív jen do VII)
Smítkova spára na rakev - 50m, 1 kruh. Širočina jak prase. foto: www.homh.cz
Jeho nekompromisní postoje v lezecké etice později formovaly pravidla pískovcové lezení v našich krajích a jeho cesty jsou nadále výzvou pro ty odvážnější pískovcové lezce, co se nebojí koulemi odlepit od kruhu.
Dobové svědectví o lezení na písku za 2. Světové války by mělo patřit k doplnění vzdělání. Na tuto špatně sehnatelnou knížku dodám odkaz ke stažení v pdf formátu. http://www.ulozto.cz/xfSS3X1/kamarad-ze-skal-pdf
Pamatuji si to jako by to bylo včera. Chodili jsme s omladinou ze sídliště brousit srstky na pajtl, něco očórovat ze zahrádek jako stréci přes léto do kolbenky k pásu. Žádnej stres, natržený tepláky z přelézání ostnatých drátů a plný kapsy třešní. Letní pohodička desetiletého raubíře.
Jednou nás při čilautu na třešni vyrušil Franta Špacír aji s hafanem. Hópl jsem dolů ze stromu, vyrazil dech a po bleskovém probrání trtal přes plot do bezpečí. V tom chvilkovém popletení mi zůstalo zánovní RMX opřené o plot. Pozdě bycha honit. Chodil jsem jak pešek okolo, ale dědek nás měl v kapse spolu s tím parádním kolem, co umělo mazácky smyky na betonu u pískoviště.
Tento zážitek, vidina trestu, návratu domů bez kola nebo pruhovanou říť od přísného zahrádkáře, mě pronásledoval celé odpoledne, až jsem v sobě probudil zvířecí pudy, ty tajemné pudy, které v každém dřímají a občas vylezou na povrch. Jak raněný kanec jsem se celou noc schovával v kočárkárně, kde mě schouleného našli nad ránem.
Při návštěvě rakouského vinného ráje Wachau jsem byl svědkem podobné údálosti, která se mi hluboce vryla do paměti. Harry nalezlý v 9- cesty Kormorán bojoval jak ďas o nadlezení klíčového převísku, který byl všelijaký, jen ne kompaktní. Inu Wachau, i zde se mohou stát lecjaké různé taškařice.
Hópl s odkokem jak Sotomayor, bytelný nýtek vydržel, ale ouha. Oříšková deli, bylo po prdeli: skála se mihla vzduchem, přistála u Harryho a zůstala na něm přicvaknutá. Onen gryml velikosti Rygbyového míče naštěstí jen lehce pohmoždil Harryho tříslo a koleno. Pověsili jsme jej i s železnými mužíky jako talisman vedle turistické cesty na ocelové lanko vedoucí nedalekých ocelových záborů
Ale Hary se změnil. Jeho věčný maňána výraz v obličeji vystřídal škleb nevídaný a touha se trochu zpít v lese. Trochu vínka naštěstí zbylo. Ráno popíjející Peťu vystrašil v bivaku postarší příslušník, který ji připomínal tátu, že chytla depku a nestačila všechen vajnoš sfouknout jak je jejím dobrým zvykem.
Viděl jsem v životě už hodně, ale takovou vinnou smršť v Harryho podání ještě ne. Začal křepčít jak smyslů zbavený. Orangutaní řev střídaly bizardní pózy na exponovaných místech. Na ztrouchnivělé stromy vynášel v mikině zeminu a sázel do ní rakouské plevele.
Schovávaná v listí nás dokonale zmátla. Harry se plazil pod nafoukaným listím a vydával zvuky jak vorvaň na lovu. Bylo to tak fascinující, že jsem ani nehnul brvou, když se před námi ten ďábelvykadil do děravého nočníku nevídaných rozměrů.
Celou zpáteční cestu jsme zůstali v úžasu, kam až sahají Harryho schopnosti bavit se, bavit se sám z maličkostí.
A o tom ten celý život je, vlastně i to lezení, jak jinak.
No nemáte toho divočáka rádi? My jo! Je k zulíbání.
Dva prodloužené víkendy byly jak stvořené na návštěvu pískovcových měst. První 4 denní turnus jsme nakoukli do Prachova a hned po rozkoukání se trestaly známé směry. Rozlézt v Biči a hned do Žlutých sokolíků - na svoji klasu velice lezitelných. Jestli chcete tip na nějaké velice lezitelné IXb, tak tu je: Rekviem na Šaška nebo Mr Magoo na Ztracenou věž.
Jako dost výživná záležitost se ukázal být Šicí stroj na Drážďanskou, k prvnímu osolená dálava a potom po svižném boulderu stále seriózní lezení mezi kruh. Zato průstup v údolní stěně Krakonoše "Variantou zkurveného dne" VIIIc bych doporučil jako velice vděčný spárový výstup na danou obtížnost prudce lezitelný.
Když jsme u Krakonoše, tak už vyšší dívčí spárařská škola je ze západu vedoucí "Západní spára", která by byla v ádru s jedním kruhem hnusný vykřičník. Naštěstí zde autor Jarda Havlík cestu obohatil o tři kruhy, které jsou přesně tam, kde mají být a tak i přes lezecké obtíže je cesta slušně zajištěná a hodná průstupu.
Abych nenudil jen strohými fakty a řečí čísel, tak prozradím, že Ondra Stračes alias Křečák (pro holky Křeček) si odsedl v horních pasážích SV hrany na Velkého Zbrojnoše a tak se štěstím provedl zatím nejdelší jarní pád mezi 15-20m.
Přepis rozhovoru od nic netušícího Čaje:
"Tak co, jaký to bylo?"
"Ale spadl jsem pod vrškem."
"Hovno a chytla Tě smyčka?"
"Až kruh."
"Cože? To musela být dobrá tlama."
"Malá, asi jen dvacet metrů."
Nebylo zbytí a tak na řadu přišla bujará oslava Ondrových narozenin po které jsme na opilého lajdáka zkoušeli spárový mastrjštyk "Purpurové klouby"VIIIc ve kterých jsme shořeli jak papír. Smekám před Iwošem, který to na 24hodinovce foukl jako padesátý výstup.
Mezi dalších pár pěkných spár bych zařadil: Severní spáru VIIb na Hladovou věž, Tlustou cestu VIIIc na Sluneční věž (natéká jak cip), Údolku na Drážďany aj.
Jo a nejhezčí rajbas v Prachově je Stará cesta na Malého Zbrojnoše. :)
Máte níže videa jak lézt prstovky a žabky od znalých anglánů z Gritu.
Člověk za těch pár let lezecky prošmějdil v okolí kde co, ale čas od času se nestačí divit a musí povinně doplnit vzdělání oblastí, kterou dlouho opomíjel. Podobně to bylo s údolím Wachau v Rakousku, asi 150km od Brna. Bral jsem tuto oblast jako nouzovku s lehkými cestami, ale sektor Nasenwand mě vyvedl z omylu. Sice ze všech zdejších sektorů je nejvíce na raně civilizaci a na kráse mu nepřidá ani blízký lom, ale rozhodně se sem vyplatí zajet, pakliže tě zajímají cesty kolem 7,8 stupně UIAA.
Od parkování podél silnice si sice člověk vyšlápne řádný kopec na skalní plato, ale nahoře jej čeká ptačí výhled na Dunaj a okolní vinice. Právě ptačí cesta "narovnaný kormorán" za 8/8+ je povinná písemka. Je sice nezáludná, ale zeptá se jak často chodíš brousit lano na Klajdu. Paradoxně mnoho cest v sedmém stupni bylo obzvláště vypečených, takové poctivé sedmičky až běda. ( Zlato z Lilehameru, Panta Rhei...)
Po pár cestách jsme zjistili, že Jevišovická struktura skály ( méně čitelná, členitá) přechází v pravé části stěny do oblejších tvarů a náramně připomíná Roviště. Cesty zde jsou těžší, ale právě díky čitelností se stávají velice lezitelnými. nejhezčí je cesta "Q.E.D 9-", je to skvělý cíl jak zdolat první 9-. V nástupu čitelné oblinky do těla, poté technická střední pasáž a nahoře boulder po lištách. Hned jsem do ní nahnal Haryho, Peťu i mladého Stračesa a nebyli věru daleko od úspěchu.
Hned nalevo je snad nejlezitelnější osma" Rýnský ryzlink" a dále napravo pár fantasických sedmiček. Celou stěnu protíná šestkový sokolík, kde si člověk může spravit chuť dvoudélkovým průstupem za 6. Snad nejvýraznějším kusem skály je nad převisem čnící hladká plotna, zrcadlo bez stupů a chytů. Jen línie borháků značí, že někomu ruplo v bedně a tuto mazačinku skusil po žiletkách a drobných výlomech ztrestat.
Musí se vlézt do všeho, tak jsme se jali pod drobnohledem luštit tuto hádanku. Byla to sice lehce morfologická záležitost, ale fantasické lezení kolem 9- stupně. ( V jednom průvodci je to za 9, v druhém za 8+) Další výraznou plotnou je hlaďou s pár blílými fleky a to celé 25° převis. "Speedy" za 9+. Jsou zde dvě varianty přelezu, zleva je to výrazně lehčí, spíš 9 za dva kroky, zprava peklo tak za 9+/10-, kdy se mi podařilo klíčový skok bez nohou z oblého 5mm bočáku do lepšího bočáku pouze 1 ze 3 pokusů, prsty byly naruby a mohlo se jít na výlet.
Celkově na mě sektor zapůsobil, stěna je přes den nasvícená sluncem, po dešti skála rychle oschne. Jsou zde dlouhé 35m cesty v rozmanitém terénu. Výborná škola techniky a vytrvalosti. Okolo se i pár lehčích šestkových cest, ale na cesty v lehčích stupních je asi lepší zajít do jiných sektorů Wachau. Ale o tom zase jindy. Čau Čaj.
Nemám na mysli chrudimskou Stránskou skálu - Škrovád, líheň legendárních pískařů. Řeč bude o nedaleké přírodní rezervaci Toulovcovy maštale, kousek od obce Budislav severovýchodně od Poličky.Kdysi jsem ve zdejších borech běhával jak cvičená krůta a ani ve snu mě nenapadlo popolézat po zvětralém pískovci v jemných roklích - ráji trempů a nenápadných bivaků. Při náhodném školním výletě, pamatuji si jak by to bylo včera, jsem v nějaké místní vesnici brousil botasky na rozlehlém nevysokém balvanisku a náramně mě to bavilo. Přihlížející spolužačky to samosebou pěkně sralo a nudilo. Ale to vše už je pár desítek let zpátky.
A nemusíte chodit daleko, samotná hospůdka stojí na nevýrazném 70m dlouhém skalním útvaru "Zámeček", který je tak trochu odtěžený, ale v sousedství přilepených baráčků najdete jeden převislý highboal a 10m rajbák, který lze nastoupit pouze boulderem přes dílnu místního chachara. Vtipné je i to, že se zde staví z evropských peněz hotel u kterého jsou k připraveny dvě umělé lezecké cesty. To bych zde opravdu nečekal. Nepřehlédnutelnou stavbou je moderní ekumenický kostel Boží lásky pod nímž na skalních stupních místní omladina hledá smysl života v požívání a užívání si při výhledu skrze skalní okno na protější skalní ostroh - Velké Hradisko. 
